MORAVAN LOUŇOVICE

V rámci přípravy na Běh Kozojedským údolím jsem se vydal probádat zatím neprobádané území v okolí trojmezí švédsko-norsko-finských hranic za polární kruh. Vzhledem k tomu, že se jedná o závod dvojic a všichni dospělí členové našeho oddílu účast odmítli, tak jsem si našel spřízněnou duši u sousedů v Kamenici. Po dlouhé hádce ohledně názvu našeho družstva jsme tentokrát zvolili neutrální název KDPM Brno. Zkratka BAMM znamená Björkliden Arctic Mountain Marathon a jedná se dvoudenní závod v orientačním běhu na mapě 1:50 000 s ekvidistancí 20metrů. Jako povinnou výbavu má každý závodník spacák, karimatku, rukavice, čepice a náhradní oblečení. Stan a vařič je pro dvojici. Prostě vše, co je potřeba pro přežití v horách na severu.

Již začátek cesty byl nestandardní. Vzhledem k nedůvěře v personál letiště a strachu ze ztráty zavazadel jsme si dali předsevzetí, že „vše na závod“ dáme do příručního zavazadla. Nové bezpečnostní kontroly na letišti naši pochopitelnou taktiku nesdílely a propanbutanová bomba se sirkami musela bez jakéhokoliv náznaku empatie do koše. Kamarád na výslech. Igelitka plná energetických gelů vzbudila také pozornost a naši důvěryhodnost rozhodně nezvýšila. Vše se vysvětlilo a my, bez bomby a zápalek, vyrazili do Osla. Naše tradiční moravská pohostinnost nám velela nepřijít s prázdnou, a tak jsme hlavnímu organizátorovi Oskaru Svardovi (trojnásobný vítěz Vasova běhu a Jizerské padesátky) objednali buchty a jiné sladkosti. To ovšem znamenalo opustit tranzitní prostor letiště a čekat na kurýra. I tuto zapeklitou situaci jsme zvládli na jedničku a mohli vyrazit do Narviku. Pro představu je třeba uvést, že místní letiště je ze dvou stran obklopeno horami a z dalších dvou jezery….. …..a Narvik je 76kilometrů daleko…. Po noci strávené poblíž se vydáváme zpět na letiště s nemalou rezervou na autobus. Jak překvapivé bylo zjištění, že autobus nejezdí podle vyvěšeného jízdního řádu, ale navazuje na přílety letadel a malé vrtulové letadlo z Lofot přiletělo prázdné a o třicet minut dřív. Čas stihnout navazující vlakový spoj do naší cílové destinace Riksgransenu se krátil a psychologická válka, kdo dřív vyřkne slovo taxík začala. I to se povedlo a tak už jen zbývalo dokoupit nespravedlivě zabavenou plynovou bombu a zápalky. I tohle jsme zvládli a vyrazili vlakem po železnici sloužící primárně pro dopravu železné rudy do hor. Po cestě už jsme v klidu pojídali Oskarovy buchty a kochali se nádhernou scenerií. 29hodin po odletu z Prahy vystupujeme v centru závodu a jdeme se ubytovat, proběhnout a odprezentovat. Hned u dveří potkáváme Oskara, předáváme zbytek buchet a stáváme se raritou mezi místní běžeckou komunitou. Nejčastější otázka není, ze kterých Louňovic na Moravě jsme, ale jak jsme se o tom závodě dozvěděli. Síla sociálních sítí je holt obrovská. Hotel se nám moc líbil a tak nás nemile překvapilo předání klíčů od hostelu bez povlečení a ručníku mimo centrum. Utěšujeme se, že tu jsme kvůli závodům a jdeme na povinnou přednášku o bezpečnosti v horách spojenou s výkladem k závodu. Vše je ve Švédštině a jediný srozumitelný slide powerpointu je fotka vrtulníku místní horské služby s telefonním číslem. Ukládáme do telefonu a jdeme se proběhnout. Samozřejmě do terénu, abychom si zvykli. Po pěti minutách brodění v bažině se za vzájemného osočování otáčíme a jdeme zpět. Nejvyšší čas na tři večerní piva, která by byla drahá i za předpokladu jejich ceny v korunách českých. Ráno budíček, snídaně z dovezených zásob a odchod na autobus, který nás odvezl na start. Jestli se mi cesta zdála dobrodružná, tak pohled do mapy a okolní kopce nás úplně omráčil. Poslední pokyny (samozřejmě ve Švédštině) a rychle na první kontrolu. Varianty jsou dvě: po sjezdovce nebo přímo pod lanovkou. Postup pět kilometrů, převýšení 900metrů, čas 67minut. Seběh dolů a předbíhají nás první holky. A dalších šest hodin opakující se scénář. Nahoru (dá se napsat i na horu): vítr, déšť, sníh, mlha, zima. Dolů méně větru, méně deště, více sluníčka. Čím více mlhy, tím horší orientace a větší kufry. Nemalé rozpaky v nás vzbudila dvojice Vikingů v trenýrkách a tričku. Po doběhu čekáme na výsledky a jsme příjemně překvapeni průběžným čtrnáctým místem ze 152 startujících dvojic. Vzhledem k občasnému bloudění nelze nepomyslet, i přes naší vrozenou skromnost, na první desítku. Nejdříve ovšem postavit stan, převlíct se do suchého, dát pytlíky na nohy (to jsme odkoukali) a uvařit večeři. Ráno vše sbalit a zase vzhůru do kopců. Tentokrát bylo počasí o poznání přívětivější a výhledy romantičtější. Šest hodin uběhlo jako nic a jsme v součtu po cca 12,5hodinách v cíli. Uběhlá vzdálenost přes 60kilometrů a převýšení téměř 4500m. Kontrola povinné výbavy včetně adekvátního množství odpadků dopadla dobře a můžeme čekat na výsledky. Naše očekávání se nenaplnila a čtrnácté místo jsme nevylepšili, nicméně ani jsme se nezhoršili – celkové výsledky zde: https://liveresultat.orientering.se/followfull.php?comp=14188&lang=sv#BAMM 50 HERR . Teď už jen závěrečná párty, poděkování pořadatelům, omluva za to, jak jsme jim v průběhu spílali a ráno cesta domů. Snad se Běh Kozojedským údolím vydaří!

Ještě je třeba podotknout, že nám moc nešlo do hlavy, jak jsme i při tak dobrém umístění mohli mít takovou ztrátu. Odpověděly opět sociální sítě: https://www.instagram.com/bergsplutonen/. Po jejich shlédnutí nezbývá než konstatovat, že v případě našeho většího úspěchu by na předpokládaném vstupu Švédska do NATO bylo něco špatně.

S koncem prázdnin se dospělá část Moravanu vydala do sousedních Kozojed na již 28. ročník Běhu Kozojedským údolím tradičně pořádaným spoluobčanem Bohumilem Palečkem s manželkou. 10ti kilometrová trať povětšinou v lesním terénu a s brody přes říčku Šemberu vybízela spíše ke kochání než závodění. I přesto byla naše žlutá vidět na hned dvakrát na bedně! Mezi zkušenými dorostenkami zvítězila Lucka Bartůňková s převahou odpovídající její tréninkové píli (rozumějte velkou). David Kolář v jediné kategorii, kde byli více než tři závodníci skončil na výborném šestém místě. Po tréninkovém kempu ve Švédsku překvapil i Honza, který přes rychlý začátek tempo udržel a zvítězil. Nic na našich úspěších nemůže snížit ani fakt, že díky nižší účasti byli vyhlášeni téměř všichni závodníci. Většina z nás vnímala nižší účast a rodinnou atmosféru pozitivně.. Bohoušovi za jeho skvělou organizaci, jejíž důkazem je nula ztracených běžců děkujeme a těšíme se na shledanou na Běhu Voděradskými bučinami 22.9.18.

V polovině prázdnin se 9 členů našeho oddílu rozhodlo navštívit rodné město našeho předsedy a probádat terény Vizovické vrchoviny na místních třídenních závodec. Za vydatné materiální a jídelní podpory maminky Madly, došlo k závodní premiéře Lucky a Káji, které v regulérní závodní kategorii mladších veteránek (nebo starší elity) – vyberte si  doběhly mezi dlouhodobě běhajícími závodnicemi na 13., resp. 16.místě! Pro změnu kategorie se rozhody po prvních dvou etapách, kdy obsadily v kategorii Příchozích 8., resp. 10. místo i mezi muži. Že tyhle kategorie nejsou jen po cestách a kvalitní vybavení nelze podceňovat, ukazují Kájiny nohy po doběhu… Co se týká kategorie nejdůležitější, tzn. našeho potěru, vyhrála Berta třetí etapu, čímž se posunula na skvělé třetí místo v kategorii HD10N. Tím získala první vážené medailové umístění pro naši žlutou. I v kategorii rodičů s dětmi byly Verunka se Sárou v popředí, a v poslední etapě i na bedně. Zuzanka a Hubert doplatili na pomalého tatínka… Mezi dospělými dokázal předseda využít znalosti a domácího prostředí a po 19. místě z první etapy se neustále zlepšoval na konečné 14. místo! Honza se propotil k pátému místu celkově. Z fotografií je vidět, že se Louňovice v konkurenci téměř 400 účastníků rozhodně neztratily! Povzdechnutí si snad zaslouží jen naše absence při doplňkovém závodě – odpolední pivní štafetě. Ta byla způsobena nedostatkem členů (stačili tři), kteří byli schopni vypít během závodu pět piv na ex. Snad příště!

Výsledky zde: https://oris.orientacnisporty.cz/files/4417_fe6c03c2fd1b3b35f5ce698277a506e5.txt

Tuto sobotu proběhla v nedalekých Oplanech za letního počasí tradiční školička orientace určena hlavně pro nejmenší. Ač tradiční, tak pro nás poprvé. Ač školička, tak vzhledem k závodní premiéře některých rodičů spíše univerzita třetího věku . V nejmenší kategorii se zúčastnilo 17 malých závodníků z Louňovic, což při celkovém počtu 46 startujících mluví za vše. Čtvrté a páté místo Terezky Duškové, resp. Kristýnky Prchlíkové s minimální ztrátou půl minuty na bednu zde zmínit ovšem musíme a gratulujeme! Potěšující také je, že žádný závodník neměl trestné minuty za oražení špatné kontroly. Pěkně strávené dopoledne vyvrcholilo tombolou, kde si někteří naši malí závodníci odnesli ceny a pokud jim je rodiče nevypili, tak je snad mají dodnes. Výsledky zde.

Týden se sešel s týdnem a i přes některé indispozice se opět naši malí závodníci sešli na dalších závodech jarního Pražského a Středočeského oblastního žebříčku. 25 žlutých hvězdiček osvítilo rovinatý, lehce průběžný terén v okolí naší nejstarší a nejznámější hvězdárny. Díky Davidovi L. bylo opět k dispozici zázemí. Ti všímavější zaregistrovali, že byl připraven i na sekaní trávy!  Co se týká výsledků, tak svoji 2,2 km dlouhou trať s dvanácti kontrolami zvládla nejlépe Tereza Tomanová, která skončila na super sedmém místě, kdy v podstatě celou trať běžela bez jakékoliv pomoci. Lukáš Zábřeský dokončil desátý, Terezka Dušková třináctá a Adam Láznička patnáctý a Bětka Břízková sedmnáctá. I všichni ostatní se umístili v první polovině startovního pole čítající 81 účastníků. Uznání zaslouží Anička Břízková a Berta Šunková, které běžely sice spolu, ale úplně samy. A nebýt kufru na předposlední kontrole, tak i s velmi dobrým výsledkem. Trenér Honza podle poučky, že kdo neumí učí, skončil desátý .

Všem účastníkům gratulujeme a budeme se těšit za dva týdny v Oplanech!