V rámci přípravy na Běh Kozojedským údolím jsem se vydal probádat zatím neprobádané území v okolí trojmezí švédsko-norsko-finských hranic za polární kruh. Vzhledem k tomu, že se jedná o závod dvojic a všichni dospělí členové našeho oddílu účast odmítli, tak jsem si našel spřízněnou duši u sousedů v Kamenici. Po dlouhé hádce ohledně názvu našeho družstva jsme tentokrát zvolili neutrální název KDPM Brno. Zkratka BAMM znamená Björkliden Arctic Mountain Marathon a jedná se dvoudenní závod v orientačním běhu na mapě 1:50 000 s ekvidistancí 20metrů. Jako povinnou výbavu má každý závodník spacák, karimatku, rukavice, čepice a náhradní oblečení. Stan a vařič je pro dvojici. Prostě vše, co je potřeba pro přežití v horách na severu.
Již začátek cesty byl nestandardní. Vzhledem k nedůvěře v personál letiště a strachu ze ztráty zavazadel jsme si dali předsevzetí, že „vše na závod“ dáme do příručního zavazadla. Nové bezpečnostní kontroly na letišti naši pochopitelnou taktiku nesdílely a propanbutanová bomba se sirkami musela bez jakéhokoliv náznaku empatie do koše. Kamarád na výslech. Igelitka plná energetických gelů vzbudila také pozornost a naši důvěryhodnost rozhodně nezvýšila. Vše se vysvětlilo a my, bez bomby a zápalek, vyrazili do Osla. Naše tradiční moravská pohostinnost nám velela nepřijít s prázdnou, a tak jsme hlavnímu organizátorovi Oskaru Svardovi (trojnásobný vítěz Vasova běhu a Jizerské padesátky) objednali buchty a jiné sladkosti. To ovšem znamenalo opustit tranzitní prostor letiště a čekat na kurýra. I tuto zapeklitou situaci jsme zvládli na jedničku a mohli vyrazit do Narviku. Pro představu je třeba uvést, že místní letiště je ze dvou stran obklopeno horami a z dalších dvou jezery….. …..a Narvik je 76kilometrů daleko…. Po noci strávené poblíž se vydáváme zpět na letiště s nemalou rezervou na autobus. Jak překvapivé bylo zjištění, že autobus nejezdí podle vyvěšeného jízdního řádu, ale navazuje na přílety letadel a malé vrtulové letadlo z Lofot přiletělo prázdné a o třicet minut dřív. Čas stihnout navazující vlakový spoj do naší cílové destinace Riksgransenu se krátil a psychologická válka, kdo dřív vyřkne slovo taxík začala. I to se povedlo a tak už jen zbývalo dokoupit nespravedlivě zabavenou plynovou bombu a zápalky. I tohle jsme zvládli a vyrazili vlakem po železnici sloužící primárně pro dopravu železné rudy do hor. Po cestě už jsme v klidu pojídali Oskarovy buchty a kochali se nádhernou scenerií. 29hodin po odletu z Prahy vystupujeme v centru závodu a jdeme se ubytovat, proběhnout a odprezentovat. Hned u dveří potkáváme Oskara, předáváme zbytek buchet a stáváme se raritou mezi místní běžeckou komunitou. Nejčastější otázka není, ze kterých Louňovic na Moravě jsme, ale jak jsme se o tom závodě dozvěděli. Síla sociálních sítí je holt obrovská. Hotel se nám moc líbil a tak nás nemile překvapilo předání klíčů od hostelu bez povlečení a ručníku mimo centrum. Utěšujeme se, že tu jsme kvůli závodům a jdeme na povinnou přednášku o bezpečnosti v horách spojenou s výkladem k závodu. Vše je ve Švédštině a jediný srozumitelný slide powerpointu je fotka vrtulníku místní horské služby s telefonním číslem. Ukládáme do telefonu a jdeme se proběhnout. Samozřejmě do terénu, abychom si zvykli. Po pěti minutách brodění v bažině se za vzájemného osočování otáčíme a jdeme zpět. Nejvyšší čas na tři večerní piva, která by byla drahá i za předpokladu jejich ceny v korunách českých. Ráno budíček, snídaně z dovezených zásob a odchod na autobus, který nás odvezl na start. Jestli se mi cesta zdála dobrodružná, tak pohled do mapy a okolní kopce nás úplně omráčil. Poslední pokyny (samozřejmě ve Švédštině) a rychle na první kontrolu. Varianty jsou dvě: po sjezdovce nebo přímo pod lanovkou. Postup pět kilometrů, převýšení 900metrů, čas 67minut. Seběh dolů a předbíhají nás první holky. A dalších šest hodin opakující se scénář. Nahoru (dá se napsat i na horu): vítr, déšť, sníh, mlha, zima. Dolů méně větru, méně deště, více sluníčka. Čím více mlhy, tím horší orientace a větší kufry. Nemalé rozpaky v nás vzbudila dvojice Vikingů v trenýrkách a tričku. Po doběhu čekáme na výsledky a jsme příjemně překvapeni průběžným čtrnáctým místem ze 152 startujících dvojic. Vzhledem k občasnému bloudění nelze nepomyslet, i přes naší vrozenou skromnost, na první desítku. Nejdříve ovšem postavit stan, převlíct se do suchého, dát pytlíky na nohy (to jsme odkoukali) a uvařit večeři. Ráno vše sbalit a zase vzhůru do kopců. Tentokrát bylo počasí o poznání přívětivější a výhledy romantičtější. Šest hodin uběhlo jako nic a jsme v součtu po cca 12,5hodinách v cíli. Uběhlá vzdálenost přes 60kilometrů a převýšení téměř 4500m. Kontrola povinné výbavy včetně adekvátního množství odpadků dopadla dobře a můžeme čekat na výsledky. Naše očekávání se nenaplnila a čtrnácté místo jsme nevylepšili, nicméně ani jsme se nezhoršili – celkové výsledky zde: https://liveresultat.orientering.se/followfull.php?comp=14188&lang=sv#BAMM 50 HERR . Teď už jen závěrečná párty, poděkování pořadatelům, omluva za to, jak jsme jim v průběhu spílali a ráno cesta domů. Snad se Běh Kozojedským údolím vydaří!
Ještě je třeba podotknout, že nám moc nešlo do hlavy, jak jsme i při tak dobrém umístění mohli mít takovou ztrátu. Odpověděly opět sociální sítě: https://www.instagram.com/bergsplutonen/. Po jejich shlédnutí nezbývá než konstatovat, že v případě našeho většího úspěchu by na předpokládaném vstupu Švédska do NATO bylo něco špatně.
